Anton Szandor LaVey - Satanská Bible

Tato kniha - podle mého názoru - vyvrací spoustu zažitých mýtů o satanismu. LaVey zde satanismus prezentuje jako víru, jejímž bohem je samotný člověk. Podle LaVeyova satanismu (aspoň tak, jak jsem ho po první četbě pochopil já) je především o ukájení přirozených potřeb člověk. Nikde však nehlásá, že by tyto potřeby měly být ukájeny na úkor, či škodu ostatních, LaVey to zde dokonce vyvrací! Dle něho svět neovládají dobří a zbožní lidé, ale silní a mocní, kteří si jdou za svým. A to je (bohužel) pravda. O církvi se zde vyjadřuje dle mého dosti realisticky, jeho kritika mi nepřišla nepřiměřená, spíš vcelku výstižná. A to především díky tvrzením, že člověk se nemůže vyhnout hříchu, jelikož některé hříchy jsou přirozeností pro každého člověka.

První polovina knihy nás uvádí přímo do této problematiky - totiž seznámení s tím, co satanismus vlastně je. Druhá polovina knihy, dle mého již ne tak zajímavá, je především o detailním popsání satanských rituálů a 19ti Enochyánských klíčů, které jsou zde v originálním znění a poté přeloženy (uvádí se, že necenzurovaně) LaVeyem. Je zbytečné tu popisovat knihu samotnou, dle mého je nutné si ji přečíst (a to několikrát) k tomu, aby byla správně pochopena.

A závěrem? Ve spoustě věcech jsem zde v jeho tvrzeních našel (a myslím, že i většina lidí by se také našla), ovšem jsou tu i věci, se kterými bych si dovolil nesouhlasit. Mohu zde navázat na svůj předchozí článek, a říci tak, že toto je první kniha, hlásající nějaký náboženský (nejsem si jist, zda je to přesné označení, lépe by snad bylo říct "duchovní cestu") směr, kterou jsem přečetl a vzal si z ní, maximum, co jsem vzít mohl. Myslím, že k úplnému pochopení satanské LaVeyovi filosofie si knihu budu muset přečíst aspoň dvakrát ještě.

Anton Szandor LaVey

                         

Duchovní cesty, kam vedou?

Stálý objekt mého přemýšlení a často i diskutovaným tématem s mým okolím. Jaká cesta je nejlepší? Je to snad víra v jediného boha? Či snad následování cesty Buddhovi a jeho učení? Nebo nad námi bdí Alláh? A takto mohu pokračovat, dokud nevyjmenuji mně známé duchovní cesty a nezmíním víry, které jsou mi dodnes neznámé.

Ale třeba tou, dle mého pro Evropu typickou vírou je křesťanství. Nejsem zběhlí ve všech odnožích této víry (protestanti, katolíci, etc.) ani v jejich odlišnostech. Každopádně když se setkávám s případy, že kvůli víře lidi nemohou například hrát karty Magic, kvůli tomu, že si hrají na mocného čaroděje který vyvolává nestvůry a kouzla, přijde mi to už přehnané. Stejně tak když kvůli tomuto lidé nemohou masturbovat, sex mohou mít až po svatbě, či když si neví rady, požádají boha o pomoc a on jim z toho pomůže... Přijde mi, že je to spíše placebo efekt než pomoc od boha. Ale není to jen církev, jsou to i ostatní víry.

Osobně si myslím, že člověk by měl žít, tak jak nejlépe umí a se striktně omezovat na jednu jedinou cestu, která ho má vést k tomu, aby tímto dobrým člověkem byl. Já osobně mám v plánu si o každé víře něco přečíst, a poté si udělat nějaký obraz o tom, jak by to mohlo být.

Závěrem dodám, že věřím tomu, že existuje nějaká vyšší moc, ale rozhodně si nemyslím že je taková, jakou ji lidé v těchto duchovních cestách zobrazují, ba přímo idealizují.

Andrzej Sapkowski - Zmije (2011)

Této knihy jsem se trochu obával. Mým nejoblíbenějším žánrem je bezesporu fantasy ve světě, kde pro přežití je nutnost kůň a meč u pasu. Proto jsem měl strach, že se mne tato kniha nezaujme - odehrává se totiž v Afgánistánu během sovětské intervence a vypráví příběh praporščíka Pavla Levarta. Mé obavy naštěstí nebyly naplněny ani v nejmenším.

Kniha je kratší, má asi 220 stran, ale její děj mne poutal od začátku do konce. Možná bych měl uvést, že se též jedná o fantasy, ale její pozadí je podle historických událostí - jak jsem zmínil výše, jedná se o sovětskou intervenci do Afgánistánu během let 1979 - 1989. Zde popíši trochu příběh, takže pokud se nechcete okrást o zážitek, nedoporučuji číst dál.

Pavel Levart měl od dětství dar - stíhaly ho předtuchy, které se nakonec vždy staly skutečností. V Sovětském Svazu toto bylo ovšem nepřípustné, proto prošel řadou lékařských vyšetření, které ho vedly k potlačení těchto předtuch a zamlčování toho, že je i přesto má. Předtuchy ho po čase opustily na pár let, ale jakmile odjel na misi do Afgánistánu, opět se mu vrátily. V Afgánistánu je převelen do blokpostu, kde se setkává s novými přáteli - jedním z nich je Oleg Jevgnevič Stanislavskij, přezdívaný Lomosov (to proto, že studoval biologií na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomosova). Jednoho dne se vypraví se svým oddílem prozkoumat průsmyk, kde zahlédne zlatou zmiji. Dle Lomosova názoru, žádné takové zmije neexistují. Levarta ke zmiji ovšem něco nevysvětlitelného táhne a po čase se začne do průsmyku vracet sám. Zjišťuje, že zmije ho hypnotizuje a u Levarta se opět projevují předtuchy a mimo jiné začíná prožívat dva příběhy dvou dalších lidí - Herpandera, jednoho z velitelů vojenských oddílů z armády samotného Alexandra Velikého a vojáka Drummonda, bojujícího v druhé britsko-afgánské válce v 66. pěším pluku. Jak Herpander, tak Drummond se též během svého života setkali se zlatou zmijí a oba jejich příběhy končí smrtí. Na konci knihy je raněný Levart odvezen zpět do Sovětského Svazu, ale po svém zotavení se vrací zpátky do Afgánistánu za zmijí a zde jeho příběh končí. Nikdo neví, co se sním stalo dál a kam se poděl.

Kniha se mi opravdu líbila, rád si ji v budoucnu přečtu znovu a nakonec mě zaujali všechny tři příběhy - Herpandera, Drummonda a samozřejmě ten Levartův. Mohu ji doporučit všem, kteří mají rádi fantasy, ale i těm, kteří mají rádi knihy z období válek. Autor zde nešetří vojenským slangem a ani s názvy různých transportérů a zbraní (na posledních stránkách knihy jsou vysvětlivky k jednotlivým zkratkám a výrazům, takže se nemusíte bát, že by jste se v textu ztratili:-]).